O stavbě rodokmenu existuje spousta informací, kurzů a přednášek. Já se inspiroval třeba u Blanky Lednické.
Kontakty na širší rodinu
A když už máte rodokmen a jména, můžete začít pátrat dál svou rodinou. My jsme takhle našli pár moc fajn příbuzných a když budete mít štěstí, narazíte na někoho, kdo také pátrá a shromažďuje někde na druhém konci rodokmenu. Díky tomu jsem si mohl ověřit spoustu informací a zjistit třeba neuvěřitelnou i smutnou výpověď sestry mé babičky z roku 2001:
"Do doby mého nuceného nasazení jsem žila s rodiči a sourozenci v Baligródě v Polsku a pracovala v hospodě.
V březnu 1941 přijeli němečtí vojáci, chodili po domech a sbírali mladé lidi i děti, i bratra 13 let, a odvezli nás do lágru v Krakově. Tam jsem byla až do konce dubna 1941. Zde nás ostříhali a dezinfikovali. Koncem dubna 1941 nás naložili do vlaků a odvezli do Hartbergu v Rakousku na pracovní úřad. Tady si nás vybírali buď do továren nebo k sedlákům. Já jsem byla 4. května 1941 vybrána sedlákem Josefem Grollerem na práce na jeho statku v Schwaighofu 7 u Friedbergu. Postavili nás do jedné řady ženy a dívky, a do druhé řady chlapce a muže. Sedláci chodili mezi námi a vybírali si. U sedláka Grollera jsem pracovala do 20.3.1943. Jeho bratr byl starosta v obci Schwaighof. Celkem nás zde pracovalo 5 nuceně nasazených, 1 Francouz, 1 Němec, 1 Němka, já a Polák Ludvík Studnička. Po celou dobu jsem tvrdě pracovala v zemědělství, starala se o zvířata, pracovala na poli, řezala dřevo. Jídla jsem měla nedostatek a sedlák mě i bil, nejčastěji bičem. Zadržoval mi veškerou korespondenci z domova, takže jsem neměla žádné informace o rodině. Když se mi už zdál můj pobyt u Grollera nesnesitelný, šla jsem zažádat na pracák o přeložení jinam. Groller si pozval nějakého vojáka a ten mě zbil za to, že jsem si ztěžovala. Na Vánoce 1942 mě navštívila sestra, která pracovala v té době v Berlíně v továrně na zbraně a dostala povolení k mé návštěvě. Sestra se ptala na pracovním úřadě na mé přeložení, ale Groller byl celý bez sebe a vyhrožoval gestapem.
Nakonec jsem byla v březnu 1943 přeložena k sedlákovi Janu Seillerovi, Oberlungitz 34, který si mě vyzvedl na pracovním úřadě v Hartbergu. Tady jsem byla od 21.3.1943 až do 15.4.1945. Pracovala jsem opět v zemědělství a všude, kde bylo potřeba až do konce války. Strava zde byla lepší a i se mnou lépe zacházeli.
V dubnu jsem zažila bombardování Američany a armády se zde střídaly podle vítězství. Pohřbila jsem nejméně 30 ruských vojáků, spíše dětí (17 let). Následně nás všechny shromáždili před obecním úřadem a seřadili nás do transportu do koncentračního tábora v Dachau u Mnichova. Protože nás však Američané bombardovali a zničili tratě, k transportu již nedošlo. Musela jsem se vrátit k sedlákovi a za tři dny po opravě trati se opět konal transport, ale do tábora v Grazu. Tady jsem byla až do června 1945. V táboře se střídala armády německá, americká, maďarská a nakonec sovětská.
Po úplném osvobození jsme byli rozděleni podle národností a zařazeni do transportu domů. Jeli jsme přes Budapešť, kde jsem byla 14 dní v hrozných podmínkách (nemoci, vši, blechy). Po 14 dnech jsme pokračovali přes Slovensko a tady jsem se dostala zpět do Humenného a shledala se s rodiči a sourozenci.
V září 1945 jsme se celá rodina odstěhovala do Čech a tady jsme zůstali natrvalo."
Tímto znovuobjevené příbuzné Jiřince moc děkuji za spousty informací, fotografií a dokumentů ;-). Spojil jsem se i s dalšími příbuznými, které jsem do té doby neznal a pravidelně si píšeme.
Zjistíte i to, co nechcete
Díky takovému pátrání se dozvíte spoustu zajímavých informací - já zjistil, že máme v rodině hrdinu, který pracoval za války pro odboj a byl posléze popraven, zjistit se dá i to, kde váš prapradědeček padnul v první světové válce a samozřejmě narazíte i na méně hrdinné příběhy rodinných sebevrahů nebo alkoholiků. Čím více lidí v rodokmenu máte a znáte, tím větší je šance, dozvědět se něco zajímavého.
Vydejte se po stopách
Velice zábavná je také část, kdy se vydáte po stopách, které najdete. Já takhle vyrazil před pár lety do Polska podívat se do malé vesničky, kde babička žila. Nic moc zajímavého tam k vidění nebylo, tak jsem vyrazil alespoň ke kostelu, byl zavřený, tak jsem jen tak koukal klíčovou dírkou dovnitř, když už jsem kvůli tomu přejel celé Česko i Slovensko a byl kousek od hranic s Ukrajinou. Najednou přišel velice starý pán a začal se vyptávat, co tam dělám. A měl jsem takové štěstí, že si pamatoval jméno babičky maminky a ukázal mi dům, kde celá rodina žila. Toho bych se nedopátral, pokud bych nevyrazil na místo a neměl hromadu štěstí. Ještě lepší je samozřejmě vydat se na tahle místa i s vašimi příbuznými, protože spousta vzpomínek ožije až tam.
Když babička zemřela a já znám celý její příběh, vzal jsem si fotky a ještě jednou, alespoň symbolicky, ji nechal potkat se na nádraží v Humenném se svojí maminkou, tak jako ji tam potkala po skončení války. A takových míst, kde se něco důležitého v naší rodině stalo, a ještě jsem tam nebyl, mám plný bucket list ;-).
